Difficultates - Now we are free...

Tak a je dopsáno. Někoho možná zklamu, někoho potěším. To uvidíme;)
Původně jsem z tohohle kusu chtěla udělat víc kapitol, ale nakonec mi to přišlo jako zbytečnost, takže je z toho jedna dlouhá;)

Pomalu otevřela oči. Bolel ji každý kousek těla a pokaždé to byla jiná bolest. Ostřejší, pálivější, mučivější.
„Taková výsada! Obvykle se s takovou chátrou neobtěžuji, ale ty jsi jiná, to přiznávám!“ jeho syčivý hlas jí způsoboval pomalu stejnou bolest, jako kletby, které na ni posílal.
Nemluvila, ani nekřičela. Jen tiše sténala. Tomu prostě zabránit nedokázala.
Nemohla ani pohnout očima, natož pak zvednout hlavu. Ale žádnou kletbou z ní nemohl vytřást hrdost. Hrdost, která teď, tváří tvář smrti, sílila.
„A v čem?“ řekla potichu a chraplavě.
„Dovoluješ si promluvit na pána zla!“ vyštěkl vysoký hlas. Poznala v něm Bellatrix. A měla možnost ochutnat i její Cruciatus. Brzy však přestala. Zastavil ji Voldemort vzteklým okřiknutím.
„Je má! Nikdo už se jí ani nedotkne!“
„Si totiž užitečná. Nejenže sem Pottera přivedeš, ale je už jen málo způsobů, jak mu přivodit takovou bolest, jako nad ztrátou milované osoby!“ zašeptal vítězoslavně.
„Neosvobozujeme zajatce!“ odpověděla. Každé slovo ji stálo dost síly, přesto si ho nemohla odpustit. Vzdorovitě ho chtěla naštvat, chtěla mu ukázat, že se ho nebojí i za cenu, jakou přinese jeho rozčílení.
„To je chytré, ale Potter se tím řídit nebude. Jeho touha zachránit všechny ho nakonec sama přivede do záhuby. A krom toho ty nejsi ledajaký zajatec… Řekni máš strach, když se díváš do mé tváře, Hermiono!“ zasyčel na ni a schválně si pohrál s jejím jménem..
Věděla že zemře a věděla, že se bude na smrt těšit. Proč se tedy chovat jako zbabělec. Pomalu zvedla hlavu.
„Mám strach, když se dívám do Vaší duše!“ odsekla.
Voldemort se rozesmál.
“A kdo ti řekl, že nějakou mám!“ smál se tak nahlas, až myslela, že je uvnitř její hlavy.
Věděla, že teď trefí do černého.
„Každý ji má… Někdo dokonce vícekrát!“ ani někdo tak mocný, jako byl Voldemort nedokázal zabránit překvapenému výrazu.
„Odveďte ji!“ křikl naštvaně. Cítila, jak se vznesla a pomocí kouzla opouštěla místnost. Ještě než se tak stalo, stačila zaslechnout další Voldemortův příkaz.
„A pošlete vzkaz!“ řekl potěšeně.
Nechápala, co má být ten vzkaz, nechápala nic. Jen si neustále vyčítala svou hloupost. A potom ji napadla myšlenka, že by mohla vidět Severuse.
A taky že ano. Hodili ji do nějaké temné kobky a viděla na druhé straně, jak někdo sedí, opřený o stěnu. Měl zavřené oči, ale poznala že žil. Poznala to okamžitě. I přes veškerou bolest to věděla dřív, než stihla zahlédnout jeho nepatrné nadechnutí.

Její tiché naříkání ho okamžitě probudilo. Vypadal dost zuboženě. Podobně jako ona.
Donutila se nezavřít oči, aby ho mohla spatřit.
I on se podíval po původci křiku a ztuhl, když spatřil ji.
Viděla mu v očích a na rtech nevyslovenou otázku.
„Omlouvám se…“ zašeptala a potom ztratila vědomí.
Smrtijedi, kteří ji sem odvedli teď zamířili ke Snapeovi. Ten se vrhl k nehybnému tělu, ale kouzlo ho zastavilo.
„Kampak, kampak!“ s těmito slovy ho donutili vyjít ven, i když se bránil, nebyl dost silný. Chtě nechtě, ji tam musel nechat…

…
„Brumbále, měl byste jít ven!“ řekl Sirius. Jmenovaný se zvedl a s ostatními vyšel před dům, kde…
Kde leželo tělo Severuse Snapea.
Brumbál se okamžitě rozhlédl kolem. Nikdo nikde.
„Vezměte ho dovnitř!“ nařídil.

„Žije?“ zeptala se opatrně Tonksová, když se nad ním Brumbál dlouho skláněl.
„Ano, žije…“ dopověděl po chvíli.
„To nechápu. Jak to, že ho nechali žít? A že… Že se dostal sem? Není to past?“ zeptal se Sirius, ale Brumbál zakroutil hlavou.
„Je to vzkaz…“
„Vzkaz? Proč by nám oni nechávali nějaký vzkaz. Čeho se může týkat?“
„To já nevím. Budeme muset počkat, až se Severus probere…“
„A to nebude dlouho trvat!“ řekla Tonksová, když viděla, jak pomalu otevírá oči.
„Severusi?“ oslovil ho opatrně Brumbál.
“Brumbále…“
„Odpočiňte si…“
„Ne…“ zaprotestoval Snape a už se snažil posadit. Šlo mu to těžko, ale nakonec to dokázal.
„Proč tě pustili?“ zeptal se ho Sirius.
„Mají Grangerovou! Pán zla ji vymění za Pottera!“
„Tvrdohlavá holka!“ rozčílil se Sirius.
„Jak jste to mohli dopustit!“ rozčílil se Snape.
„Snažila se tě zachránit! Jednala na vlastní pěst!“
„Nehádejte se!“ okřikl je Brumbál, když viděl, jak se Snape znovu nadechuje k odpovědi.
„Musíme něco vymyslet! Přece jim nemůže Harryho vydat…“ řekla Tonksová.
„O co jde?“ zeptal se Harry, který právě scházel ze schodů.
Nemělo cenu nic tajit a tak mu vše řekli.

„Musíme jí pomoct. Dáme mu co chce. Dáme mu mě!“ řekl okamžitě Harry.
„To je od Vás velice statečné Pottere, ale také dost hloupé. Jak jinak…“ řekl Snape.
„Je tam kvůli Vám, takže byste měl mlčet!“ rozčílil se na něj Harry.
„Já jsem se o to neprosil. Neposlal jsem pro ni! A ani jsem ji nenechal dělat si co chce!“ zašeptal zlověstně. Přesně tohle ho dopalovalo. Nechali ji klidně jít… Klidně ji poslali na smrt… Měl o ni strach a to ho štvalo ze všeho nejvíc. Celou dobu nemohl myslet na nic jiného, než na ni. Jakoby se její první dotek na jeho těle zapsal až pod kůži a on už ho nemohl vystrnadit. Stejně jako ji. A teď trpí… Ta myšlenka byla nesnesitelná.
„Tak dost. Tohle nemá cenu řešit!“ vložil se do toho znovu Brumbál. Snape přikývl.
„Je tu totiž ještě jedna věc…“ oznámil.
„Jaká?“ chtěl věděl Sirius.
„Je mezi námi zrádce!“ odpověděl.
„To je trefné. Zrovna od tebe!“ ušklíbl se Sirius, ale Brumbál ho nenechal dál mluvit.
„Jak to myslíš?“
„Pán zla věděl, že pro Vás donáším informace Brumbále. Věděl také, kde přesně hledat slečnu Grangerovou. Ví všechno. Ví i kde je Fénixův řád, jen nezná tajemství, proto se sem nemůže dostat. Prozatím!“
„Musíme zachránit Hermionu!“ vložil se do toho Harry.
„To jistě, ale musíme zjistit, kdo zradil!“ odpověděl Sirius. Tvář měl skoro v křeči a pohled kalný. Bylo vidět, že na něco vzpomíná a každý věděl na co.
„Nemá cenu, abychom se teď začali obviňovat navzájem! Musíme začít jednat. Úkoly rozdám každému o samotě, aby-…“ Brumbálovu řeč přerušil Harry.
„Není tady co plánovat. On chce mě! Uděláme výměnu a pak se teprve bude plánovat! A nechci slyšet ne!“ řekl rozhodně a pak se otočil směrem ke Snapeovi.
„Říkali ještě něco? Viděl jste ji?“
„Sakra Pottere! Co vím jsem řekl!“ rozčílil se na něj Snape.
„Harry to přece nejde-…“ začal Brumbál, ale znovu byl někým přerušen. Tentokrát to byl Snape.
„Souhlasím s Potterem! Netřeba více mrtvých!“ řekl rezolutně, až ho to samotného překvapilo. Harry se na něj podíval, nebyl v tom vděk, ani souhlas. Věděl na co naráží.
„Více mrtvých? Co tím chceš říct?“ zavrčel Sirius.
„Siriusi… Já vím o čem mluví. A má pravdu…“ uklidňoval ho Harry.
„Je tu něco o čem nevíme?“ zeptal se podezíravě Brumbál.
„Zřejmě se Potter zapomněl zmínit…“ rýpl si Snape, ale Harry se na něj obořil.
„Vy to víte už jakou dobu! A kdybyste nebyl zbabělec, tak byste to sám řekl a neposílal za sebe Hermionu! Tak kdo se tady vlastně zapomněl zmínit!“ zakřičel na něj, ale dřív než stihl Snape zareagovat se do toho vložil Brumbál a dožadoval se podrobností. Bylo na něm znát, že je dost znepokojený.
Harry je všechny vyzval, aby se posadili a potom jim dopodrobna vylíčil na co Hermiona a Snape přišli. Reakce na toto sdělení byly různé. Tonksové se v očích třpytily slzy. Siriusův pohled zkalněl a ztvrdl. Vypadalo to, jako by byl sám ve svém světě a ostatní přestal vnímat. Po chvílí opustil pokoj. To Brumbálova reakce byla nejpřekvapivější. Harry ho ještě nikdy neviděl tak rozčíleného.
„Severusi tohle hraničí se vším! Jak jsi mohl něco takového zatajit! A jen kvůli hloupému rozmaru! Nemůžeš-li Harryho opravdu takovým způsobem vystát, potom můžeš jít! Svůj dluh už jsi splatil!“
Severus trochu zavrávoral, ale postavil se.
„Už dávno tady nejsem kvůli Potterovi! A on to ví!“
„Tajnosti nejsou na místě Severusi!“ napomenul ho Brumbál.
Jindy tak přátelská atmosféra byla prosycená zlobou, nedůvěrou a strachem.

Harry se rozhodl najít Siriuse. Byl zavřený ve svém pokoji. Pomalu vešel. Kmotr k němu ani nezvedl hlavu, ale byl první, kdo promluvil.
„Řekni… Věříš mi?“ zeptal se, jakoby něco v jeho hlase zemřelo.
„Naprosto…“ opověděl Harry a posadil se vedle něj na postel.
„Tak proč si mi to neřekl…“
„Není jednoduché srovnat se, se smrtí… Obzvlášť má-li se konat za tak krátký čas…“
„A proto jsi s tím tak dlouho otálel, aby pak bylo míň času?“
„Budeš se divit, ale ano. Je to jako když se dozvíš, že máš nějakou nemoc a za pár měsíců umřeš. Nikdo už se na tebe nepodívá jako na tebe, ale jako na toho umírajícího…“
„Je nějaká možnost, že by…“
„Ne…“ Odpověděl Harry.
„A co si chtěl dělat?“
Harry se hořce zasmál.
„Chtěl jsem se 1. července zabít…“ odpověděl prostě.
„On to ví!“ řekl náhle Sirius a vstal.
„Cože?“ divil se Harry.
„Harry řekni mi pravdu. Kdo všechno o tom ví?“
„Já, Snape, Hermiona a Ron proč?“ a vzápětí mu to taky došlo.
„Ne, Siriusi! Mýlíš se!“ oba vyběhli z pokoje, zpět k ostatním.
„Kde je Ron?“ zeptal se Sirius. Všichni se začali rozhlížet, jenže Ron v domě nebyl.
„Voldemort to ví. Proto vyjednává! Proto je ochoten pustit Hermionu! Chce mít Harryho u sebe. Dohlédnout na to, aby se mu nic nestalo! A nebo ho zabít, než přijde 1. červenec. Záleží na tom, co ví…“ znělo to tak bláznivě a přitom to v jejich situaci dávalo smysl.
Všichni najednou začali něco dělat, jen Harry se v tom shonu posadil neschopný rozumného uvažování.
Ron ne… Oni se mýlí… Ron NE!
Ale potom si vzpomněl na Hermionu. Zvedl hlavu.
„Musíme provést tu výměnu…“ řekl a všichni ztichli, jako by zakřičel.
„Nic jiného nezbývá!“ dodal Harry a díval se svému kmotrovi do očí. Nacházel v nich bolest… Dokázal si teď představit, jak mu bylo, když zjistil, že je jeho otec mrtvý. Díky němu to totiž prožíval znovu.
Najednou se ve dveřích objevili rozrušení manželé Weasleyovi.
„Brumbále, co se děje? Znělo to dost naléhavě?“ začal pan Weasley.
„Kde je Váš syn?“zeptal se Brumbál. Tvářil se tak vážně. Harry ho tak neznal. Vždyť mluví o Ronovi. O Ronovi proboha!
„Který?“
„Ronald…“
„On tu není? Říkal, že bude celý den tady…“ zděsila se paní Weasleyová. Ta věta donutila Harryho zavřít oči. Místo černoty viděl záblesky vzpomínek. Najednou viděl sebe a Rona ve vlaku. Byli mladší, o dost mladší. Vždyť jeli do prvního ročníku a Harry se právě divil, že mu z kartičky zmizela postava Brumbála.
„NE!“ vykřikl nahlas.
„To není pravda! Odmítám tomu věřit!“
„Harry!“ okřikl ho Brumbál a potom se podíval na zmatené rodiče.
„Co se děje? Stalo se něco Ronovi?“ zajíkala se paní Weasleyová.
„Máme podezření, že Váš syn obrátil…“
„Jak to myslíte?“ Molly byla dost zmatená, zato jejímu manželovi to začínalo být jasné.
„Brumbále, jak se opovažujete!“ vyjel ostře.
„Je to můj syn a Vy jste ho nařknul ze zrady!“
„Cože? Ne to ne!“ zvolala paní Weasleyová.
„Váš syn nás všechny prodal Voldemortovi… Kdo ví, co je pro něj odměnou!“ řekl Severus chladně. Ronova matka vypadala, že se každou chvíli zhroutí. Začala chodit po místnosti a volala svého syna.
„Není tady Molly…“ řekl Brumbál vážně.
„To není pravda…“ opakovala v slzách.
Brumbál na to už neodpověděl. Sedl si za stůl a vykouzlil si vše potřebné ke psaní. Potom se podíval na Harryho.
„Jsi si jistý?“
„Ano!“ přikývl rozhodně. Na tento popud se Brumbál pustil do psaní. Jakmile měl hotovo, zapečetil pergamen, který se následně vzňal ve vzduchu.
Ještě než stihl kouř zmizet, zformoval se do jednoho slova
Souhlasím
„Je čas…“ řekl Brumbál a díval se na Harryho.
Tomu najednou vyschlo v krku. Nevěděl co říct, rozhodně se nechtěl loučit, ale odejít jen tak? Jenže nebyl čas. Otočil se k Siriusovi a pevně ho objal. Stáli tak asi minutu, když Harry o krok ustoupil.
„Neříkám sbohem…“ promluvil ochraptěle Sirius a Harry přikývl. Potom se podíval po ostatních.
„Nashledanou…“ řekl.
Ředitel pohlédl na Harryho a vyšli ven. Hned před domem se přemístili na nějaké neznámé místo. Nebyly tam stromy, ani kopce, nic. Holá pláň.
Čekali jen chvíli, než se objevil další příchozí.
„Dojemné shledání…“ podotkl potěšeně Voldemort.
„Žádné podrazy, Tome…“ řekl Brumbál.
„To by mě ani nenapadlo…“ odpověděl mu s úsměvem, ale z jeho pohledu mrazilo.
U jeho nohou leželo nehybné tělo.
„Hermiono!“ vykřikl Harry a chtěl se k ní rozběhnout, ale Brumbál ho zastavil.
„Neboj se Pottere. Žije, zatím…“ ujistil ho Voldemort.
„Takže…“ řekl klidně Brumbál.
„Takže!“ zopakoval skoro vztekle Voldemort.
Brumbál se otočil na Harryho, položil mu ruku na rameno a otcovsky se na něj usmál.
“Nezapomeň, kdo jsi…“ řekl mu a on přikývl. Potom na něj namířil hůlkou a něco zamumlal. Rázem se kolem něj utvořily šedé mříže, které si s každým jeho krokem udržovaly stejný odstup. S Hermioniným tělem se dělo to samé. Ve chvíli, kdy od sebe byli jen metr se mříže spojily. Voldemort i Brumbál udržovali spojení. Potom Harry cítil, jak ho nějaká síla táhne stále blíž k Voldemortvoi a Hermionino tělo odplouvá k Brumbálovi.
Pozorně si ji prohlédl. Byla sice v bezvědomí, ale neměla na sobě jedinou oděrku, nic. Byla dokonale učesaná. Něco tu nehrálo.
„Je to podvod!“ vykřikl Harry z plných plic, ale nezmohl nic proti síle, která ho táhla stále blíž k jeho nepříteli. Brumbál okamžitě přerušil spojení a vyslal na Voldemorta kouzlo. Ten ho očekával, takže ho s přehledem odrazil. Použil štít, takže Brumbál nemohl ani na něj, ani na Harryho.
„Brumbále!“ vykřikl Harry.
„Brumbál ti nepomůže…“ sykl Voldemort, ozářil ho paprsek červeného světla a přestal úplně vnímat.

„Harry!“
Slyšel známý hlas, ale ozýval se z takové dálky.
„Hermiono…“ zachraplal tiše, když poznal osobu, která na něj mluvila. Její vyhublý obličej, který se z části skrýval za mřížemi se lehce usmál.
„Konečně jsi nabral plné vědomí…“
„Byla to past. Oni tě měli vyměnit… Měl jsem tu být jen já!“ rozčílil se Harry a hned na to bolestivě sykl. Měl ošklivou ránu na hlavě.
„Ale neboj, tohle mění situaci. Přijdou. Oni něco vymyslí…“ uklidňoval ji, ale zarazilo ho, když Hermiona zakroutila hlavou.
„Harry už jsme tu přes měsíc…“ řekla tiše. Chtěl namítnout, že to není pravda, ale potom se na ni znovu podíval. Bledý obličej, vlasy slepené krví, roztřesené tělo a kalný pohled. Instinktivně si sáhl na hlavu a nahmatal staré i nové rány, čerstvou i zaschlou krev.
„To není možné!“
„Nikdo nepřijde…“ řekla zklamaně a smířeně Hermiona.
„Ale ano, uvidíš…“
„Harry…“ zvedla k němu prázdný pohled. Vyzval ji k tomu, aby pokračovala.
„Dnes je 25. června…“
Nejdřív nechápal, proč to říká potom mu to došlo.
„Máme 6 dní…“ podotkl.
„On o tom ví… Ale neví všechno… Neví, že je nesmrtelný pouze jeden den, jinak by tě hned zabil… mučí tě každý den, ale potom tě vždy relativně vyléčí. Nechávají tě přežívat… Nevím, jak se to mohl dozvědět…“ řekla mu a do očí se jí nahrnuly slzy.
„A ty?“ zeptal se jí. Místo odpovědi se roztřásla.
„To je dobré…“ říkala a snažila se zakrýt ty nejviditelnější jizvy.
Při tom pohledu cítil bolest, lítost, ale hlavně obrovskou zlost.
„Někdo nás zradil…“ řekl a znovu si vzpomněl na Rona, jenže cizí hlas ho přerušil.
„Kdopak se nám to vzbudil? Při vědomí Pottere?“
Hermiona nadskočila leknutím, protože vůbec neslyšela kroky. Smrtijed Harryho surově vzal a vedl ho pryč.
„Kdo je to?“ křikla za ním.
„Oni přijdou, uvidíš!“ ujistil ji, ale potom byl téměř odtáhnut pryč.
Jenže tentokrát se Harry nevrátil..
Hermiona jen doufala, že Voldemort nepřišel na celou pravdu. Tedy pokud mu jí někdo neřekl. Stále dokola uvažovala kdo by to mohl být, ale nic ji nenapadalo.


Znovu jí hodili na zem. Ani nevěděla, proč ji nechávají přežívat, ale už neměla sílu nad tím přemýšlet.
Otevřela pomalu oči a spatřila před sebou Severusův obličej. Chtěla k němu natáhnout ruku, ale nešlo to. Teď ne. Nemohla plakat, nemohla dýchat.
Ale přesto netoužila po smrti, netoužila po vysvobození, chtěla jen ještě jeden dotyk. Jedno pohlazení, objetí, polibek… Potom už s ní mohou dělat cokoliv.
Severusův obličej zmizel. Stále se dívala na to, kde se její vidina objevila.
„Promiň…“ zašeptala slabě. Nevěděla, jestli se omlouvá sobě, nebo Harrymu, nebo jemu. Prostě cítila, že jestli teď něco má říct, tak právě tohle.
Harryho neviděla už… Už šest dní. Ta skutečnost ji náhle probrala z té největší otupělosti.
Nesmí to takhle skončit… Ne po tom všem… snažila se na něco přijít. Nevěděla, jestli Harry žije, nevěděla nic. Jen, že dnes je ten den. Den kdy musí Voldemort zemřít.
Náhle uslyšela kroky. Chtěla se zvednout, ale pak ji něco napadlo. S vynaložením velkého úsilí nahmatala kámen, který ležel metr od ní a schovala si ho do dlaně. Zůstala ležet na podlaze obličejem k zemi.
„Ale, ale… Ta šmejdka snad chcípla…“ řekl někdo pobaveně, jenže nikdo další se neozýval. Byl zřejmě sám. Slyšela, jak zavrzaly vrátka od jejích mříží. Cítila, že si k ní někdo klekl. Ani nedýchala a bála se, aby se náhodou nepohnula.
„Mohl bych si s tebou ještě hezky pohrát…“ řekl znovu smrtijed a pocítila, jak jí přejel rukou po zádech.
Teď!
Její ruka se vymrštila a trefila cíl. Neznámý smrtijed se svalil na zem a z hlavy mu tekla krev. Zvedla se. Měla chuť ho znovu tím kamenem praštit a znovu a znovu. Potom se k němu sklonila a vzala mu hůlku.
Už ho chtěla spoutat, když se v ní náhle vzedmula vlna vteku. Vztek na všechny, kdo se postarali o její jizvy na těle i na duši.
Nejdříve ho umlčela a potom na něj znovu namířila hůlku.
„Crucio!“ zašeptala nenávistně a pocítila nenadálou energii, která jí projela rukou v níž držela ukradenou hůlku.
Vychutnávala si ten pohled, kdy se jeho tělo cukalo ze strany na stranu a jeho ústa vypouštěla tiché nářky.
Potom ho kouzlem znovu omráčila a spoutala. Hůlkou ho poslala do nejtemnějšího kouta, aby to vypadalo, jako že tam je ona.
Věděla, že to okamžitě poznají, ale bylo to jediné, co mohla udělat, protože mnoholičný lektvar po ruce neměla.
Možnost držet znovu hůlku jí vlila nový elán do žil.

Vyšla ze svého žaláře, aniž by tušila kam jít. Každý pohyb ji způsoboval bolest, ale musela najít cestu ven, musela najít Harryho, musela utéct, musela pomoct. Musela něco dělat.
Pevně stiskla svou hůlku a opatrně a potichu se plížila po odpudivých chodbách. Snažila se jít za světlem, světlem, které by ji vyvedlo z téhle tmy.
Opatrně se plížila po nějakém domě a ani netušila, kde je. Třásla se strachy, měla tendence schovat se do nějakého koutku, zavřít se do skříně, nebo přes sebe hodit nějakou deku. Chtěla zmizet a zároveň věděla, že nemůže.
Cítila, že jí po tváři tečou slzy způsobené napětím a strachem.
A potom za sebou zaslechla kroky… Prudce se otočila, ale nikdo tam nebyl.
Ujistila se, že to dělá jen její psychika, ale potom znovu a znovu. Otáčela se ze strany na stranu, s hůlkou připravenou k boji, ale nikdo nikde nebyl.
A potom si vzpomněla na Harryho. Na to co jí řekl.
„Harry pomoz mi… Prosím… Pomoz mi…“ šeptala a znovu zaslechla v hlavě jeho poslední větu.
Někdo nás zradil
Znovu ty kroky. Prudce se otočila a za ní stál. Ron…
„Rone! Vy jste vážně přišli! Musíme najít Harryho! Kde jsou ostatní?“ šla až k němu a chtěla ho obejmout.
„Jak si se dostala z vězení?“ zeptal se odměřeně.
„Omráčila jsem smrtijeda, který tam byl…“
„Pitomec…“ naštval se Ron, Hermiona se divila nad jeho chováním.
„Měla by jsi se vrátit zpět do vězení…“
„Cože? Co to říkáš?“ užasla a začala se rozhlížet, kde jsou ostatní a potom jí to došlo.
Nikdo nepřišel.
„Pane bože…“ vydechla a dívala se mu do očí, „ty jsi ten zrádce!“
„Rone…“ Hermiona jeho jméno zašeptala. Ne! To nemohla být pravda, to ne!
Tohle se prostě nemohlo stát. Ne on. Ne Ron. Ron!
„Jak jsi mohl?“ zeptala se ho stále stejně tichým hlasem. Nemohla mluvit nahlas, nemohla křičet. Nemohla se pohnout. Nemohla se ani pořádně nadechnout. Celou její mysl, celou její existenci teď zaměstnávala otázka proč.
„Nepřišel jsem si povídat!“ řekl chladně. Byl najednou tak tvrdý a chladný. Tak cizí…
Právě to odcizení a pud sebezáchovy v ní, dokázaly, že pozvedla hůlku.
„Přišel jsi mě zabít?“ zeptala se ho stejně chladně, jako mluvil předtím on. Hlas se jí třásl. Nebyl tak sebejistý, jako ten jeho. A její oči… Ty uplakané oči. Cítila neuvěřitelnou bolest na prsou. Jako tenkrát, když zemřel Etienn. Jako by jí někdo umřel. Jako by umřel Ron…
„Přišel jsem tě zachránit…“
„Cože?“ nechápala.
„Hermiono, můžu tě zachránit! Utečeme spolu…“ navrhl jí a jeho pohled byl znovu plný účasti. Hermioně se z něj dělalo špatně.
„Můžeš mě zachránit!? A za jakou cenu! Za život tvých přátel? Tvé rodiny? Za život Harryho!“ křičela. Potom se na něj zhnuseně podívala, „Tak to mě radši zabij!“ zasyčela hlasem plným odporu!
V rozčílení z jejích slov na ni vyslal kouzlo, které ji odhodilo do rohu místnosti. Nemohla hnout s rukou. Vypadalo to, že ji má zlomenou.
„Naučím tě vděčnosti!“ řekl a v očích se mu fanaticky lesklo.
Hermiona se snažila najít svou hůlku, ale předtím ji držela v ruce, kterou má teď zraněnou.
Rozhlížela se kolem, zatímco k ní Ron přistupoval, a pak ji spatřila. Byla asi tak dva metry před ní a metr před Ronem.
„Hledáš hůlku? Chceš na mě zaútočit? Chceš mě zabít?“křičel na ni a namířil na ni svou zbraň.
Hermiona měla zlost a cítila bolest. Nejen z pravé ruky.
„Pokud to bude nutné!“ řekla odhodlaně.
Něco zakřičel a její tělo se vzneslo a přimáčklo ke zdi. Přistoupil až k ní a hůlkou ji držel nad zemí.
„Vůbec sis mě nevšímala! A já tě tolik miloval! Nebyl jsem dost dobrý na nic a přesto jsem se tě rozhodl chránit!“ křičel na ni hystericky.
„Tím, že nás všechny zradíš!“ vykřikla
„Dělal jsem to pro tebe!“ slyšela z jeho hlasu výčitky.
„To, ale není omluva!“
„Nabízím ti svobodu. Nabízím ti život!“ řekl tentokrát v klidu a vážně. Prudce dýchala a dívala se mu do očí.
„Odmítám…“ zašeptala a zavřela oči. Čekala… Čekala na poslední kouzlo, které ji vysvobodí. Neměla strach. Po téhle poslední ráně vítala smrt s otevřenou náručí.
Jenže nepřicházela. Otevřela oči, ale Ron tam už nebyl. Zmizel, aniž by ho slyšela. Složila se na podlahu.
Ležela na studených dlaždicích a vůbec nevnímala jejich chlad.
Ron… Jeho jméno ji stále znělo v hlavě. Celý její svět se ztratil… Zničil… Zmizel.
Všechno čemu věřila se s jeho zradou pošpinilo…
Miloval ji… A ona si toho vůbec nevšimla. Ani ji nenapadlo, že by k ní mohl něco cítit… Ani ji nenapadlo, že by mohl zradit… Před očima viděla obrazy Weasleyových… Všech jeho bratrů, sestry a rodičů… Ty všechny zradil… Zradil je, protože mu Voldemort slíbil, že ušetří ji.
Hlupák… Jak mu mohl věřit!

„Ale, ale… Kohopak to tu máme?“ zaslechla nad sebou ledový hlas. Rychle se otočila. Stál nad ní Lucius Malfoy.
„Nevím jestli tě vydržím nezabít po tu dobu co tě budu mučit…“ řekl a s každým slovem si pobaveně pohrával na rtech.
Její hůlka byla daleko a ona ležela na podlaze. Byl konec…
Natáhl hůlku a ona už viděla, jak se jeho rty formují v nějakou kletbu, jenže…
„Avada Kedavra!“ oslnivý záblesk zeleného světla ji donutil přivřít oči. Jen si všimla, jak kletba zezadu zasáhla Luciuse Malfoye. V jeho očích se na vteřinu objevil překvapený výraz, aby ho mohl vystřídat mrtvolně prázdný, který už zůstal nastálo. Jeho mrtvé tělo spadlo na podlahu a díky tomu mohla spatřit jeho vraha. Byl to znovu Ron.
Nevěděla, jestli je další na řadě. Dívala se na jeho zničený výraz. Poprvé nedokázala rozluštit, co se mu honí hlavou.
„Za bratry…“ zašeptal, dívajíc se na Malfoyovu mrtvolu, potom zvedl hlavu k Hermioně.
„Druhé patro, třetí pokoj… To je za minulost!“ dodal směrem k ní.
Potom v jediné sekundě obrátil hůlku proti sobě a tentokrát ji záblesk donutil zavřít oči úplně. Stihla jen vykřiknout jeho jméno.
Když znovu otevřela oči, ležela na podlaze už dvě těla. Přiklekla k Ronovi. Věděla, že není zraněný, že nepotřebuje ošetřit, že nemá cenu na něj mluvit, ale přesto to dělala. Nepřestávala ho oslovovat. Stále mluvila a kolébala jeho mrtvé tělo. Po tváři jí stékaly slzy a bylo jí úplně jedno, že by se tu mohl kdykoliv někdo objevit.
Rone… Co jsi to udělal… Rone… Můj bože…
Když znovu začala vnímat bolest, kterou jí způsobovaly slané slzy jenž stekly do odřenin a ran, když znovu slyšela to tíživé ticho kolem, které jí připomínalo proč přišla, když konečně pustila Ronovy ruce… Tak se zvedla, sebrala svou hůlku a utíkala pryč.


Druhé patro, třetí pokoj…
Byla plná pochybností. Co když lhal, co když je to past.
Nevěděla ani v jakém patře je teď. Nevěděla co je v tom prokletém druhém patře, nevěděla nic. Znovu ten pocit paniky. Znovu ta tíha na prsou, která ji táhla k zemi.
Jen se stočit do klubíčka a usnout.
Celá se třásla a byla si jistá, že tím, jak lapá po dechu určitě přivolá všechny kolem.
Kde sakra jsou. Připadalo jí, jako kdyby s ní hráli na schovávanou. Každý ví o jejím kroku a jen čekají. Chtěla zakřičet, protože tahle nejistota ji užírala zevnitř.
Podívala se z okna. Podle výšky mohla být tak ve třetím patře.
Bylo to tak jednoduché… Jenže proč tu nikdo není…? Co v tom pokoji je…?
Otázky… Jen otázky a žádné odpovědi.
Nakonec se odhodlala a opatrně hledala nějaké poschodí.

Konečně se dostala před dveře třetího pokoje. Kouzlem je otevřela a s hůlkou v pozoru vešla dovnitř.

„Harry?“ zašeptala a poslouchala každičkou ozvěnu, jestli to není jeho odpověď.
„Hermiono. Jsi to ty?“
Oddechla si úlevou. Byla to vážně pravda. Našla ho…
Byl schovaný za mřížemi.
„Čekal jsem, kdy mě najdeš…“ zašeptal, „věděl jsem, že to dokážeš…“
„Vysvobodím tě odsud!“ řekla okamžitě, ale zakroutil hlavou.
„Ne… To nejde…“
„Ale ano. Určitě najdu způsob, jak-…“
„Hermiono!“ přerušil ji ostře, „já už odsud neodejdu!“
„Co to říkáš?“ zeptala se ho zmateně.

„Nedokážu ho zabít!“
„Ale ty jsi právě jediný, kdo-…“
„Má smrt ho zabije!“ přerušil jí. Okamžitě zmlkla.
„I kdybych ho zabil… On na to přišel. Drží mě tu, aby se mi nic nestalo. Jedině moje smrt ho může zabít. Nic jiného…“
„Harry-…“ začala Hermiona, ale znovu ji přerušil.
„Musíš to udělat ty!“
„Cože? To ne. Ne!“ protestovala.
„Hermiono. Musíš, teď a tady. Hned! Než sem někdo přijde! Dnes je prvního července. Musí to skončit!“
„Ne, to ne. Nedokážu to Harry. Já nikdy-…“ hlas se jí zlomil.
„Hermiono! Podívej se na mě! Dívej se mi do očí!“ přikázal jí a ona se na něj roztřeseně podívala.
„Dokážeš to. Musíš! Udělej to…“ řekl Harry.
Hermioně se třásla ruka. Zavřela oči a natáhla hůlku.
„Avada Kedavra!“ pronesla nahlas. Cítila ránu, jak tělo dopadlo na zem. Otevřela oči.
Harry klečel na zemi a z úst mu vytékal pramínek krve.
„Musíš… Musíš to myslet vážně…“ zašeptal s námahou. Hermiona přes slzy skoro neviděla. Kroutila nesouhlasně hlavou.
„Musíš to chtít…“ dořekl.
Chtít…
„Udělej to pro mě, prosím. Zabij mě!“ šeptal. I když ho kletba nezabila, vypadal, že umírá.
Hermiona měla tendenci upustit hůlku a běžet mu pomoct. Ošetřit rány, ale tentokrát jí to nepříslušelo.
Harry zvedl hlavu. Vypadalo to, jako by se díval za ní.
„Teď…“ zašeptal a do ozvěny jeho hlasu se přidala nová. Drsnější.
„Avada Kedavra!“
Hermiona se polekaně otočila. Stál za ní Snape. Pomalu se otáčela zpět, ale jakmile koutkem oka spatřila mrtvé tělo, uhnula hlavou. Podlomily se jí nohy, ale Snape ji zachytil. Pevně ho držela.
Podíval na Harryho.
Ještě nikdy ho neviděl v tomhle světle. Ještě nikdy se na něj Potter nedíval, tak jako před smrtí. S takovou důvěrou a nadějí. Věřil mu a on ho v tu chvíli nemohl zklamat, nikdy by si ale nedokázal přestavit, že pro něj bude tak těžké to udělat.
Kdyby pevně nedržel Hermionino vzlykající tělo, možná by se mu i třásla ruka.
„Musíme jít!“ řekl jí.
„Ne… Nemůžu je tady nechat… Nemůžu!“
Zacloumal s jejím tělem a donutil jí podívat se mu do očí.
„Za chvíli to tady bude plné smrtijedů, musíme jít!“ řekl, chytil ji za ruku a vlekl pryč.

Snad ztratila vědomí, nebo přestala vnímat, každopádně, když se znovu kolem sebe rozhlédla viděla světlo a známé prostředí. Byla ve svém pokoji. Zmateně se zvedla, ale bolest, kterou při tom pohybu pocítila ji donutila znovu si lehnout.
„Lež v klidu!“
Ten hlas… Ani nemohla uvěřit, že ho slyší.Spatřila ho stát u okna. Veškerá radost se vypařila, když si uvědomila co tomu všemu předcházelo.
„Co se stalo?“ zeptala se zmateně. Otočil se a došel k její posteli. Připomnělo jí to dobu, kdy ležela na ošetřovně. Tenkrát bylo ještě všechno jinak…
„Co dělám doma?“
„Odnesl jsem tě sem…“ odpověděl. Bylo tak zvláštní, že si tykají, ale to v tuhle chvíli to byla taková malichernost, že by ji málem ani nebrala na vědomí.
Bála se na cokoliv zeptat. On to nejspíš vycítil a tak spustil sám od sebe.
„Potter měl všechno naplánované. Jenže nikdo nepočítal s tím, že tam ty zůstaneš. Měl tam být jen on… Obětoval by se a byl by konec. Beze ztrát…“ řekl odměřeně.
Hermiona od něj odvrátila hlavu.
„Ztráty byly až příliš velké…“
„Nikdo nechápe, jak si mohla zůstat naživu. Je neuvěřitelné, že tě nezabily…“ říkal to, jako by vyprávěl nepříjemný den v práci.
Hermioně se vybavil Ronův fanatický obličej. Znovu v hlavě slyšela jeho výčitky a v tu chvíli jí bylo jasné, proč přežila. Byla odměnou. Odměnou pro zrádce…
„Nedokážu si vysvětlit, proč jsem zůstala naživu…“ zalhala a stále se dívala z okna.
Bylo ticho. Copak už nikdo neměl co říct…?
„Proč? Proč Harry chtěl, abych to… Abych to udělala já. Mohl si ode mě vzít hůlku a…“ trochu se jí třásl hlas. Mluvit nahlas bylo až překvapivě těžké.
„Kdyby to udělal sám, jeho smrt by byla bezcenná. Musela to být cizí osoba…“
Stále jen střípky pravdy, chtěla slyšet víc…
„Řekni mi prosím všechno…“
„Potter se rozhodl obětovat. To, že si tam zůstala zkomplikovalo situaci. A také Weasleyho zrada. Řekl všechno. Před Blackovým domem se stále střídala hlídka smrtijedů a ani se nesnažili krýt. Fénixův řád se rozhodl, že se budou držet původního Potterova plánu. Nakonec ovšem v ten den napadli Voldemortovu skrýš, kterou jsem jim zase prozradil já. Tam jsme tě našli a odnesli sem…“
Nic na to neřekla, nebylo ani co.
„To je konec?“ zeptala se po chvíli.
„Voldemort je mrtvý…“ řekl Severus. Hermiona zavřela oči.
„A Harry s Ronem také…“ zašeptala.
„Vyhráli jsme…“
Nesouhlasně zakroutila hlavou.
„My jsme nevyhráli vůbec nic!“
Na tohle už Snape nic neřekl.
„Chci být sama…“
Zvedl se a odešel. Po chvíli se vřítila do pokoje její matka a začala ji objímat.
Hermiona byla ráda, že ji vidí, přesto neměla jediný důvod se smát. Vůbec se necítila jako vítěz.

Proležela tři dny v posteli a odmítala kohokoliv přijmout. Dokonce i matku vyháněla. Chtěla být prostě sama. S každou další hodinou, kterou strávila zavřená v pokoji, se propadala hlouběji do depresí.
Slyšela Ronův vyčítavý křik a Harryho smířený šepot. Ani nedokázala určit, co ji děsilo více.
A potom jednoho brzkého rána znovu zavřela oči a vybavila se jí vzpomínka z vězení, kdy viděla Severusův obličej. Znovu pocítila touhu se ho dotknout jako předtím.
Vstala a oblékla se. Její pohyby byly velmi pomalé a neohrabané. Ruka ji stále bolela a některé následky po kletbách se ještě zcela neuzdravily.
Bylo zvláštní, že i po léčbě kouzly jí zůstávaly bolesti.
Některou bolest zřejmě nevyléčí ani kouzlo.

Došla až dolů do předsíně, kde se náhodou srazila s matkou.
„Jak to, že jsi vstala. Profesor Snape říkal, že ještě minimálně týden musíš ležet!“ vyčetla jí.
„Jsem v pořádku….“
„Kam chceš jít?“
Klidně odpověděla na všechny otázky a když ji matka konečně propustila přepravila se letaxovou sítí až na hlavní štáb. Tušila, že přemístit se nezvládne a i letax jí ubral hodně sil. Skoro z krbu vypadla.
„Hermiono!“ vykřikla nadšeně Tonksová.
Objala ji, ale když Hermiona bolestivě sykla podepřela ji a doprovodila ke křeslu. Hermiona se posadila. Bolelo ji celé tělo.
„Jak se máš?“ zeptala se Tonksová. Užasle se na ní podívala.
„Co myslíš?“ odsekla. Tonksová pochopil a okamžitě se stáhla. Posadila se naproti ní a už se netvářila tolik nadšeně.
„Hermiono, já…“
„Prázdná slova si nech pro někoho jiného. Raději mi řekni, co se dělo…“
„A co chceš vědět?“
„Všechno…“ odpověděla rezolutně a Tonksová spustila.
„Když se Brumbál vrátil bez tebe i bez Harryho, Snape příšerně zuřil. Dost ošklivě se spolu pohádali. Konala se porada na které byl dokonce i Snape. Mluvilo se hrozně dlouho, zvažovalo se pro a proti. Harry si jasně přál. Abychom nic nedělali. Popravdě řečeno celý plán měl spoustu chyb. Nechápu, jak na to mohl Sirius a Brumbál přistoupit…“ zamyslela se.
„Co dál?!“ popohnala ji nevrle Hermiona, Tonksová se zamračila, ale pokračovala. Odvrátila tvář, aby nemusela spatřit její výraz, až řekne nevyhnutelné.
„Rozhodlo se, že nebudeme nic měnit. Že se nepodnikne žádné záchranná mise…“
Hermiona zavřela oči. Další rána.
„Ale Snape říkal, že nakonec jste přišli. Vždyť jste mě osvobodili!“ skoro křičela, schválně zvýšila hlas, aby si Tonksová vzpomněla, aby se plácla do čela a uvědomila si, že to vlastně bylo jinak. Jenže nic takového se nestalo.
„Nechápu, že ti tohle řekl. To na něj nesedí…“
„Co?“ vyštěkla nervózně.
„No, že by se zastával řádu. Šel totiž jenom on. To on tě osvobodil…“
Další šok, ale tentokrát to nebyl pocit zklamání, nedokázala to identifikovat, ale zasáhlo ji to jako blesk.
„To, že… Že je konec… Jsme se dozvěděli také od něho. Šel za Brumbálem a všechno mu řekl. Hermiono mrzí mě, že…“
„Že co?“ přerušila ji, „že kdyby bylo po vašem hnila bych teď někde v zemi a Voldemort by se jen vítězoslavně smál? Ne to tě nemusí mrzet!“ řekla, chtěla prudce vstát, ale zranění ji to nedovolovala.
„Změnila jsi se…“ podotkla smutně Tonksová.
Hermiona na to nereagovala. Zajímalo ji něco jiného.
„Je tu Sirius?“
„Je ve svém pokoji a nikoho nepřijímá…“
Ani se s ní nerozloučila a zamířila do prvního patra. Když se s využitím všech sil dostala nahoru zaklepala na jeho dveře. Nic se neozvalo. Vzala za kliku, ale bylo zamčeno.
„Pusť mě dovnitř!“ řekla, ale za dveřmi bylo ticho, žádné kroky, žádný hlas. Vytáhla hůlku, kterou vzala smrtijedovi, protože ta její zůstala v onom domě.
„Alahomora!“ dveře se s cvaknutím otevřely a ona vešla dovnitř.
„Jak se opovažuješ!“ vyjel na ni ostře Sirius, potom si teprve všiml na koho mluví.
„Nepřišla jsem na společenskou návštěvu!“
„A proč si tady?“
„Chtěla jsem tě jen vidět…“
„Proč mě?“
„Chtěla jsem vidět, jak moc tě sžírají výčitky!“
Zprudka se postavil.
Byla slabá, sotva stála na nohou, ale zlost, kterou cítila jí dávala zvláštní sílu.
„Co to sakra má znamenat!“ rozčílil se.
Rozhlédla se. Na nočním stolku byla Harryho fotografie.
„A to je jediné co jsi po tom všem dokázal? Truchlit nad jeho fotkou?“
„A co mám podle tebe dělat!“
„Otázka nezní co máš dělat, ale cos měl! Teď už je pozdě!“ Oba dva už křičeli, takže všichni co byli v domě se sešli pod schodištěm a poslouchali hádku, která se nahoře odehrávala.
„Někdo, jako ty mi nebude říkat, co mám dělat!“
„Ne to opravdu nehodlám. A jak vidím… Potrestal jsi se sám!“
„Byl to jeho plán!“
„Zachránil ti život! Kdybychom se tenkrát řídili pravidly už bys tady nebyl. Kdybychom poslechli profesory, byl bys už dávno mrtvý! Riskovali jsme úplně všechno a to jenom pro tebe! A ty si mu to nedokázal oplatit!
Brumbál to dělal pro to svoje debilní vyšší dobro, ale proč ty! Proč si nečinně seděl a čekal, až nás zabijí! Nebýt Harryho, Rona a mě byl bys dávno mrtvý!“
„Rona… Vyklubala se z něj pěkná krysa!“
Hned jakmile to dořekl, vrazila mu facku. Zatvářil se překvapeně a ještě naštvaněji, ale nereagoval.
„Už se nikdy neopovažuj tohle říct. Nemáš na to právo!“
„Jednou už mě přítel zradil a zemřeli kvůli němu lidé, které jsem rád. Kteří byli mou rodinou!“
„Vidíš a stejně si se nepoučil. Znovu si nechal zemřít svého blízkého. Nezasloužíš si rodinu Siriusi Blacku!“
„Vypadni!“
„Neříkám, že mám čisté svědomí a že budu moct v noci usnout, ale divím se, že můžeš vydržet sám se sebou!“ po těchto slovech se ozvaly kroky, vyšla z pokoje a jakmile se objevila na schodech spatřila procesí stojící pod nimi.
„Jsi nespravedlivá Hermiono…“ ozval se Lupin.
„On trpí…“ dodal a kývl směrem nahoru.
Stála nad nimi a cítila takový vztek a zlobu, jako v tom vězení, kdy použila cruciatus.
Vyhrnula si rukávy a vlasy dala na stranu, čímž všem ukázala jizvy. Některé nevýrazné, jiné ještě dost zarudlé a hluboké.
„To já také Lupine! Trpěla jsem předtím a ještě to neskončilo. Před očima mi zemřeli nejlepší přátelé a jeden z nich mě prosil o smrt! Prosil mě, abych proti němu pozvedla hůlku a zabila ho!“
Všichni vypadali překvapeně. Nikdo neměl tušení, co se tam dělo. Nebyl nikdo, kdo by jim to řekl. Jen ona.
„Tak tu nemluv o trápení, nebo bolesti! Nikdo z vás na to nemá právo!“
„Chápu, že jsi naštvaná…“ začal opatrně, ale přerušila ho.
„Naštvaná? Těch jizev mám mnohem víc, chceš je snad vidět všechny. Ne! Opravdu nejsem naštvaná. Jsem zničená! Zevnitř i zvenku a když se vám dívám do tváří mám chuť poslat na vás kletbu!“ křičela jako nepříčetná. Vybavovalo se jí, jak padala do mdlob neustálým mučením, jak brečela strachy a napětím, když šla po domě, jak trpěla, když zaslechla ty dvě slova a jak vnitřně umírala, když je ona sama musela říct.
„Odsuzuješ nás za to, že jsme ti nepřišli na pomoc, ale věděla jsi to…“
„Odsuzuji vás za to, že jste nepřišli na pomoct Harrymu. Ne ho zachránit, ale podpořit. Pomoct a bojovat. Bojovat za všechno o čem jste vždycky mluvili a my jsme se přitom na vás obdivně dívali. V té kobce jsme bojovali i za vaše ideály! Do poslední chvíle věřil, že přijdete. Byl o tom přesvědčený. A v tom byl rozdíl mezi ním a námi. On by totiž přišel i kdyby už nikdo nevěřil…
A za to vás odsuzuji. Za to, že jste tu vydrželi nečinně sedět, za to se mi hnusíte!“ z jejích slov odkapávala zloba a byl v nich chlad. Najednou před ní nestál jediný přítel. Jakoby všichni zemřeli, nebo nikdy neexistovali?
„Myslím, že už si řekla dost…“ řekl Lupin. Jeho hlas zněl chladně, ale ve tváři se mu zračila pravda. Její pravda.
„Ale Harry nechtěl… On nechtěl, abychom přišli…“ řekla Tonksová, evidentně šokovaná Hermioniným chováním.
„Harry nechtěl spoustu věcí. Spoustu věcí mě a Ronovi (při vyslovení tohoto některým přes tvář přeběhl stín zlosti) vyloženě zakázal a přesto jsme ho nikdy neopustili. Ne protože to byl Harry Potter, ale protože byl náš přítel. Nic po vás nežádám, jen jediné. Zapomeňte klidně na Voldemorta, na válku, na Harryho Pottera, ale nikdy nezapomeňte na přítele, který by byl hrdinou i kdyby nikdy žádnou jizvu neměl…“ hlas jí začal trochu selhávat, ale snad to bylo událostmi, které se staly, že dokázala pokračovat.
„Tuhle válku neprohrál Voldemort! Ale vy…“ touhle větou se s nimi rozloučila.
Ale když scházela opatrně schody všimla si postavy sedící na židli. Skoro se ani nehýbala.
Došla až k ní. Byla to Molly Weasleyová. Zničená a zlomená.
„Můj syn…“ vydechla žalostně.
Zavřela oči a znovu viděla Rona, jak obrací hůlku proti sobě.
Za minulost… To byla jeho poslední slova.
Hermiona ji chytila za ruce a podívala se na ni. I ona k ní zvedla pohled.
„…Byl zrádce…“ řekla nevěřícně a přitom s takovým žalem Ronova matka.
„Byl to člověk, který udělal chybu. Paní Weasleyová byla jsem s ním, když… Dívala jsem se mu do očí a byl to Ron… Náš Ron, ne zrádce…“ řekla potichu.
Paní Weasleyová se třásla a vzlykala, přesto jednu svou ruku vymanila z jejího sevření a pohladila ji po tváři.
Tohle bylo její odpovědí. To bylo jejím díkem. Teď se mohla poddat žalu nad ztrátou syna.
Hermiona se naposledy otočila na lidi, které kdysi zařadila mezi svou rodinu. Jenže teď už jim neměla co říct. Možná, že jednou časem k sobě najdou cestu, ale ne teď…

Vrátila se domů a unaveně zalehla do postele. Cítila se jako, by ji přejel parní válec Všude ji píchalo, pálilo, svědilo. Ruce se jí trochu třásly. Věděla, že to přejde, dřív či později, ale bála se toho, že se nezbaví pocitů, které jí prostupovaly. Vzteku, bolesti a hořkosti a taky trápení a zoufalství. Bála se, že z toho se neuzdraví.
Skoro hned usnula, jenže uprostřed noci se zase probudila. Převalovala se ze strany na stranu, až to nakonec nevydržela a vstala. Cítila se lépe, než odpoledne a znovu ji to táhlo pryč. Tentokrát na jediné možné místo.
Nebyla jiná možnost, než se tam přemístit. To už teď pravděpodobně bylo možné. Jen nevěděla, jestli to zvládne. Vzala si do ruky hůlku a rozhodla se to vyzkoušet. Objevila se na požadovaném místě. Vysílená, jakoby předtím vůbec nespala. Ale byla tu. Upřela před sebe pohled. I přes tu tmu spatřila něčí siluetu. Ta se na ni otočila. Hermiona zamžourala, ale nedokázala ji identifikovat. Pozvedla hůlku.
„Zdravím tě…“ ozval se tichý hlas. Byla To Ginny.
„Ginny…“ vydechla Hermiona. Došla až k ní a potom se podívala na dům, který si zvenku nepamatovala, ale obrysy vnitřku z paměti jen tak nevymaže.
„Co tady děláš?“ zeptala se.
„To samé co ty…“ odpověděla dívka a dál se dívala před sebe.
„Ve dne je tu spousta lidí a novinářů. Dům byl neviditelný, ale s jeho smrtí opadla i všechna kouzla. Byl s nimi spojený. Jako se vším… Ale v noci je tu klid. Lidé se sem ve tmě bojí…“
Hermiona se dívala na poničenou stavbu. Okna byla vymlácená a vypadalo to, že se dům brzy propadne.
„Když zemřel, dům vybouchl. Byla v něm jen hrstka smrtijedů, takže ti ostatní jsou ještě na svobodě…“
Hermiona si vzpomněla, jak jí bylo divné, že nikoho nepotkala.
„Ale jak to? Jak to, že tam nikdo nebyl?“ bylo zvláštní, že se ptala na věci, kterým byla blíž než Ginny a přesto o nich rusovlasá dívka věděla víc.
„Falešný poplach…“ usmála se Ginny a pokračovala, když viděla kamarádčin nechápavý výraz, „Snape rozhodně nesouhlasil s rozhodnutím řádu. Ihned po té poradě spěchal do knihovny a hledal nějaký způsob, jak by se k tobě mohl dostat. Jeho výhodou bylo, že věděl kde jsi. Věděl i kde vězní zajatce, takže tě mohl najít. Přesto by bylo bláznovství, kdyby se vydal do domu v kterém je plno vrahů, které všechny zradil. Nejdříve ho napadl mnoholičný lektvar, ale neměl ničí vlas. Takže hledal v knihách. Proto to také trvalo tak dlouho. Kdyby to šlo, dostal by tě ven už mnohem dřív, ale nebylo jak. A pak na to přišel. Z nějaké knihy vyčetl, že svolávací znamení, může použít kdokoliv, kdo nějaké má…“
„Co to znamená?“ zeptala se Hermiona, bylo zvláštní, že ona se ptá a někdo jí vysvětluje. Ve škole to bývávalo naopak, ale školní léta byla tolik vzdálená dnešním dnům…
„To znamená, že mohl udělat to, co do té doby dělal jen Voldemort. Mohl svolat smrtijedy na místo, které chtěl. Jenže i když tu ta možnost je, právo svolávat má jen ten, kdo znamení vypálí a to byl Voldemort. Bylo proto třeba velice složitého kouzla a lektvaru, než se mu to podařilo. A nakonec. Nakonec všechny smrtijedy poslal na nějaké odlehlé místo v severním Irsku.
A jakmile to udělal šel pro tebe. Bylo to velice riskantní, protože neměl moc času. Ten klam nemohl vydržet dlouho a on rozhodně nehodlal čekat na to, že se všichni vrátí. V domě zůstali jen ti, kdo byli s Voldemortem. Byli tři. Nějaký smrtijed, kterého našli spoutaného v cele…“
Hermiona při těchto slovech zbystřila ještě víc.
„Vážně?“
„Ano… Byl mrtvý. Vykrvácel. Byl zabit po mudlovsku… Měl ošklivou ránu na hlavě“
Hermiona zalapala po dechu. Zabila ho… Ginny si všimla jejího výrazu a pochopila.
„Bylo to zvíře a nic jiného si nezasloužilo…“
„Ale já… Zabila jsem ho…“
„Bez ale. Je dobře, žes to udělala!“ řekla Ginny a poprvé z ní byl cítit ten obrovský vztek, který v sobě měla i Hermiona. Ta bolest a zoufalství. Ta truchlící zlost.
„Snape říkal, že tě nenašel v cele a já si pořád říkala, jak ses tam odsud dostala…“
„Praštila jsem ho kamenem…“ řekla Hermiona.Nebyla na to hrdá, ale pocit provinění ji pomalu opouštěl. Bylo jednoduché si tenhle čin omluvit.
„Kdo byli ti další smrtijedi?“ Ginny se po tváři mihl stín.
„Lucius Malfoy a Ron… Všichni byli pravděpodobně zrovna tou dobou s Voldemortem, takže jim bylo jasné, že on je nikam nevolá…“ řekla a po jejích slovech nastalo ticho.
„Jak to všechno víš?“ odvedla řeč Hermiona.
„Celou dobu jsem Snapeovi pomáhala. Odmítali mě pustit na porady. Snad kvůli Ronovi… Já nevím. Takže jsem se rozhodla být užitečná jinak. Viděla jsem s jakou vervou se vrhl na tvou záchranu. A… On nebyl jediný, kdo tam měl někoho, koho miloval…“
Hermiona nejdřív myslela, že mluví o Ronovi, ale pak jí to došlo.
„Ty a Harry?“
Přikývla a donutilo ji to znovu se podíval na dům před sebou.
„Ginny to je mi líto… Pane bože… Byla jsem tak zahleděná do sebe, že jsem si ani…“
„To je dobré…“ přerušila ji Ginny.
A pak Hermioně došlo ještě něco. Znovu si vybavila tu poslední větu On nebyl jediný, kdo tam měl někoho, koho miloval…
Takže o tom věděla. Vlastně jí to ani nevadilo. Spíš jí to znovu donutilo uvažovat.
Stejně jako kamarádka se znovu podívala na dům.
„Je konec…“ řekla Hermiona, ale Ginny se na ni smutně usmála.
„Ne není. Tohle je začátek. Nový začátek, který nám oni dali. Využij ho Hermiono. Neutápěj se v minulosti a žij budoucností. Máš ji, vím že ji máš…“
„O čem to mluvíš?“
„O Severusi Snapeovi. Jen těžko se tomu dá uvěřit, ale on tě miluje. Možná zvláštním způsobem, ale tak silně a hluboce, až to bere dech. Šel by kvůli tobě i do horoucích pekel a možná, že už tam dokonce i byl, když se vrátil do jeho sídla. Pokud k němu cítíš to samé…?“ větu schválně nedokončila. Doufala, že to udělá Hermiona.
„Znamená pro mě víc, než můj život. On je důvod, proč tu teď stojím, proč tu vůbec jsem. Důvod, proč jsem to všechno neskončila. Nikdy se nevyrovnám s tím, že Harry s Ronem odešli, ale podvědomě cítím, že tu mám být. Že jsem tentokrát neměla jít s nimi. Já tu chci být…“ jakoby si tím, že to řekla nahlas právě uvědomila, jak moc velká pravda v tom je.
„Buď šťastná, máš-li možnost, protože jinak to bylo všechno zbytečné…“ řekla Ginny. Vypadala tak dospěle. Hermiona se na ni usmála. Přeci jen všechny přátele neztratila…
„Čekám dítě…“ řekla po chvíli ticha Ginny a právě se dívala do rozbitých oken.
Hermiona se na ni užasle otočila.
„Bože to je…“ nenašla dostatečná slova.
„To je můj začátek…“ dořekla s pohladila si ještě pořád ploché bříško.

Ozval se známý zvuk, takže okamžitě poznaly, že se tam někdo přenesl. Ze tmy na měsíční světlo vyšel Snape. Hermiona z něj nespustila oči.
„Půjdu…“ řekla Ginny. Povzbudivě jí stiskla rameno a potom se pozdravila se Snapeem. Následně na to zmizela.
„Co tu děláš?“ zeptala se potichu.
„Hledám tě. Tvá matka tě šla zkontrolovat a našla prázdnou postel, tak mi dala vědět…“
„Proč tobě?“
„Požádal jsem jí o to…“
„Neměla jsi sem chodit. Nemáš ještě dost sil…“
„Možná, že za pár dní bych měla mnohem míň sil, než teď a už bych sem jít nedokázala…“
Nic na to neřekl. I on se podíval na dům a po jeho jindy nečitelné tváři se mihl stín.
„Vím skoro všechno…“ řekla Hermiona.
„Skoro?“ znovu se na ni otočil.
„Ano. Zbývá už jen poslední otázka. Proč?“
„Proč co?“
Hermiona si povzdechla. Nic jí nedaroval.
„Proč si riskoval, proč si mě zachránil? Proč si to všechno dělal?“
„Protože jsi byla tak hloupá a nechala jsi se zajmout od smrtijedů!“ odpověděl suše.
Čekala mnohem jinou odpověď. Tohle ji zarazilo. Takže si znovu jen něco nalhávala…
Sklonila hlavu a odešla, aby byla dál od obranného štítu, který zde vytvořilo ministerstvo, aby se nikdo nemohl dostat do domu.
„Kam si myslíš, že jdeš?“ zeptal se Snape.
„Pryč. Domů…“ řekla a toužila být co nejrychleji pryč. Nechtěla, aby viděl v jejích očích poslední porážku, kterou navíc uštědřil on sám…
Jenže ve zlomku sekundy si to všechno rozmyslela.
„Sakra!“ zaklela. Severus pozvedl obočí.
„Proč se takhle chováš! Copak tě to těší. Po tom všem?“
Došel až k ní.
„Nemluv…“ řekl potichu. Byla tak rozčílená, že si vůbec nevšimla, jak se tváří a jak se na ní dívá.
„Když teď nepromluvím, budu mlčet už navždy…“ namítla a potom pokračovala.
„Nechci předtím utíkat, ani to potlačovat. Láska je moc pošetilá na to, aby si člověk mohl vybrat co a kdy říct. Jak se zachovat a jak se rozhodnout… Zamilovala jsem se do tebe mnohem dřív, než jsem si to uvědomila a přes veškeré úsilí jsem tě nikdy milovat nepřestala, ale… Nikdy jsem netoužila po romantických slovech, ani milostných básních. Přesto potřebuji někoho, kdo mi dokáže říct, co cítí. Kdo za mě dopoví větu, když nebudu znát odpověď, kdo mě chytí, když budu padat, kdo mě podpoří i v té největší pošetilosti. Potřebuji někoho, kdo mi dá najevo, že mu nejsem lhostejná, kdo mi ukáže, že mě miluje, tak jako já jeho. Někoho, kdo mi ukáže, že nejsem sama… Chceš-li mi něco říct, tak teď!“ zmlkla a bylo ticho. Tvářil se zamyšleně, ale nevypadal, že by se chystal něco říct.
Bolelo to, ale jestli tohle je konec, potom je čestný a přímý. S tím se dokáže smířit… Snad, jednou.
„Tedy sbohem…“ poslední sbohem, které dnes dala. Doufala, že se tak nestane, ale už dávno věděla, že doufat jen nestačí, přesto teď udělala vše co mohla. Kousek od něj poodešla, aby se mohla konečně přemístit.
„Počkej…“ musela se na něj podívat, zjistit, jestli to opravdu byl on, kdo promluvil, nebo jen její halucinace.
„Nedokážu si představit život který mi tu nabízíš. Ale netoužím po představách, když můžu prožít realitu. A chci, abys v té realitě byla ty…“
Tohle bylo mnohem víc, než čekala, mnohem víc, než v co doufala.
Až ve chvíli, kdy viděl, že by ji opravdu ztratil si uvědomil, že to vlastně nechce. Jediné po čem touží je ona, je jeho vášní i zkázou. Věděl to, věděla to i ona, přesto to teď nebylo podstatné.
Dívala se mu do očí a nevěděla co říct. Veškerá bojovnost ji opustila. Dokonale zaskočená jeho slovy udělala pár kroků vpřed.
Rukou, která se ji od odpoledne nepřestala třást, ho pohladila po tváři.
„Nemůžu uvěřit…“
„Řekl bych, že teď už si můžeš dovolit být zticha…“ lehce se usmál a Hermiona mu ten úsměv opětovala.
„Ano. Teď už ano…“ zašeptala a stále se mu dívala do očí. Lehce se k ní naklonil a políbil ji. Objal ji v pase a přitiskl k sobě. Ten pohyb ji zabolel, ale v životě by to neřekla nahlas. Tahle bolest totiž byla přesně to co potřebovala. I ona ho objala kolem kru. A hlavou ji problesklo několik vzpomínek. Několik předešlých polibků, které byly tak jiné od tady toho.
„Vím, že jsou to jen slova, ale… Miluji tě…“ řekla, když se od něj na chvíli odtáhla. Jeho odpověď byla mnohem originálnější. Díval se na ní, jako malíř na svůj model, jako umělec na svůj výtvor. Její výraz. Ten výraz pro něj znamenal mnohem víc než stovky vět. Pohled jejích očí totiž dokázal mluvit sám za sebe. Déle už nevydržel, vzal její tvář do dlaní a znovu ji políbil. Tohle jí jako podveď stačilo…

…

V příštích měsících Fénixův řád rozpoutal hon na smrtijedy, který byl tiše podporován a zároveň ignorován ministerstvem. Nikdo nevyšetřoval, když nějaký smrtijed zemřel při zatýkání a že zemřeli skoro všichni. Hermiona s řádem, nebyla ve styku. A tak se vše doslýchala od jiných, zejména od Ginny. Ostatně ta jí řekla, že to dělají kvůli tomu, co jim tenkrát vyčetla. Říkala, že to berou jako dluh, který musí a chtějí splatit. Dluh vůči Harrymu. Někteří při tom zemřeli. Když jednou Ginny přišla a řekla, že Sirius je mrtvý, Hermiona a se rozbrečela. Nebyla hrdá na poslední slova, která mu řekla a už s tím nemohla nic udělat.
Svou smrt vítal a kdo byl s ním věděl, že teď už je šťastný. Sepsal závět kde veškerý svůj majetek odkázal Ginny, které se po několika měsících narodila překrásná holčička s očima jako dva smaragdy.
V den, kdy zemřel poslední stoupenec, který měl vypálené znamení zla, se Voldemortův dům zřítil úplně.
Na místo toho tam byl postaven pomník vzdávající čest Harrymu Potterovi a Ronaldu Weasleymu. Stejně jako se k Hermioně dostávaly informace o řádu, tak i k řádu se dostávaly zprávy od ní. Tím pádem se dozvěděl o tom, jak Ron zabil Malfoye a pomohl najít Harryho.
Díky tomu mu dokázali odpustit.
A i když to místo už nebylo nebezpečné, přesto se na něj v noci odvážily jen dvě ženy….


Některé hříchy nikdy nezmizí… Určité věci, tu budou vždycky s nimi… Pocity z kterých mrazí nepůjdou jen tak zapomenout… Myšlenky, které trápí nezmizí jedním cvaknutím… Vzpomínky, které bolí nepůjdou vymazat. Vždy půjdou s nimi, ať se hnou kamkoliv budou pořád jejich součástí… Teď už ví, že před ničím takovým neuteče. Nikdy neuteče před sebou samotnou a všechny tyhle pocity, trápení a chyby jsou její součást, před kterou se nelze schovat.
Ztratila toho dost a také dost získala. Nelze to porovnávat. Část v ní umřela a část se narodila. Minulost vystřídala budoucnost. Budoucnost v níž nejsou kolejní body, domácí úkoly, tajemné komnaty, ani zakázané chodby. Jednu jistotu, ale měla. Vždy s ní budou její přátelé. Vždy s ní bude Harry a Ron.


Otřela si slzy způsobené nedávným pláčem. Nadechla se čerstvého vzduchu a podívala se na okolí. Všude byla tma a nebýt větru, který se jí zapletl do vlasů, nepoznala by, že stojí venku. Nebyla jí zima a přesto se trochu třásla.
Dívala se do té tmy a přesto necítila strach. Neskončili strasti, nepřestali problémy, svět se nezlepšil jedním lusknutím. Vše bylo stejné, to jen ona se změnila. A s ní každý, kdo přežil.
Vítězství není vidět na pohled, každý ho cítí v sobě, každý ho jinak prožívá.
A ona věděla, že vyhráli… Věděla to, protože jí to každičké její gesto napovídalo.
A i přes všechnu tu volnost nedokázala zapomenout na ty velké ztráty… Na přátele, které ztratila… Na zážitky, které jí, ještě dlouho nedovolí klidně spát a zas a znovu ji uprostřed noci zaženou sem na ten samý balkón…
Najednou pocítila, jak jí prostupuje chlad, takže zašla zpět do ložnice a zavřela za sebou dveře. Ještě jednou se podívala z okna a potom došla až k posteli.
Opatrně si lehla, aby nevzbudila osobu, spící na druhé straně.
Přikryla se, aby se zahřála a pocítila na svém rameni jeho ruku.
„V pořádku?“ zeptal se Severus trošku rozespale.
„V naprostém…“ odpověděla a lehla si blíž k němu. Objal ji a následně oba dva usnuli.

Díky vám všem, kteří jste to semnou vydrželi až do konce. Jenom díky vám jsem se k tomu konci dokopala a nehorázně mě to bavilo, tak snad i vás...;)